Využití pružnosti pletených látek
Pletené tkaniny mají vynikající elasticitu; v důsledku toho lze během navrhování vzoru minimalizovat použití švů, záševků a panelů, které jsou obvykle nutné k vytvoření specifických tvarů oděvů. Kromě toho se pleteniny obecně nehodí k tvarovacím technikám zahrnujícím „vtlačování-dovnitř“ nebo „natahování-“ (manipulace se žehlením); místo toho spoléhají na vlastní pružnost látky-nebo na uvážlivé použití technik plisování-, aby se přizpůsobily křivkám lidského těla. Stupeň pružnosti tkaniny se tak stává kritickým parametrem, který řídí návrh vzoru a výrobní proces.
Obecně platí, že konečný vzor pro tkané oděvy je o něco větší než povrchová plocha potřebná k zapouzdření lidského těla-, což znamená, že zahrnuje určitou míru „lehkosti“ (dovolení) ve vztahu k tělesným rozměrům. Naproti tomu u pletených oděvů-v závislosti na konkrétní použité struktuře tkaniny- mohou být vzory pro vysoce elastické materiály (charakteristika spojená s typem příze a strukturou stehu) navrženy bez jakéhokoli omezení na usnadnění. Ve skutečnosti mohou rozměry vzoru buď přesně odpovídat skutečným rozměrům obvodu těla, nebo se zohledněním koeficientu pružnosti tkaniny mohou snížit na rozměry *menší* než jsou rozměry těla.
Využití tendence ke zvlnění pletenin
"Tendence zvlnění" pletených látek se týká jevu, kdy se okraje látky stáčejí dovnitř; k tomu dochází, protože vnitřní napětí uvnitř smyček na obvodu tkaniny se rozptýlí. Tato tendence ke zvlnění je obecně považována za nevýhodu pletených látek. To může mít za následek nerovnoměrné švy nebo rozměrovou nestabilitu na okrajích oděvu, což v konečném důsledku ohrožuje celkovou estetickou přitažlivost oděvu a jeho specifikované rozměry. Ne všechny pleteniny však vykazují tento sklon ke zvlnění; typicky se vyskytuje pouze u specifických stehových struktur-jako jsou útkové hladké pleteniny (dresy). U takových látek mohou návrháři vzorů tento problém zmírnit přidáním dodatečného švu pro lemování, připojením žebrovaných pásků, aplikací lemů vázání nebo vložením natavitelných spojovacích proužků podél okrajů oděvu. V některých případech je tendence ke zvlnění určitých pletených látek eliminována během procesu následného zpracování-, čímž odpadá potřeba speciálních úprav při návrhu vzoru.
Stojí za zmínku, že mnoho návrhářů, vyzbrojených důkladným porozuměním vlastnostem tkaniny, dokáže tuto vnímanou vadu proměnit ve výhodu. Záměrným využitím tendence látky ke zvlnění-například jejím začleněním do vzoru pro výstřihy nebo manžety-mohou oděvu dodat výraznou, osvěžující estetiku. Tento přístup je zvláště účinný u „plně-módního“ pletení (oděvy pletené do tvaru), kde lze využít sklon látky ke zvlnění k vytvoření jedinečných dekorativních vzorů nebo strukturálních designových linií.
Řešení sklonu-povahy pletených látek
Pletené látky se liší od tkaných látek jak stylem, tak i vlastními vlastnostmi; v důsledku toho musí design oděvů z nich vyrobených nejen zdůrazňovat přednosti látek, ale také zmírňovat jejich slabé stránky. Vzhledem k tomu, že některé pleteniny jsou náchylné k rozplétání, je třeba věnovat zvláštní pozornost návrhu vzoru a jeho konstrukci. Návrháři by se u takových látek měli vyvarovat používání příliš přehnaných technik navrhování; konkrétně by měly minimalizovat-nebo v ideálním případě vyloučit-použití šipek a stylových linií a omezit počet švů, aby se zabránilo náhodnému rozmotání stehů, které by ohrozilo nositelnost oděvu. Místo toho by návrhy měly využívat čisté, měkké linie, které ladí s přirozeně měkkou a tělu-přizpůsobivou povahou pletených textilií.
Inovace designu a stylistická fúze
V oblasti pletených oděvů využívá dekonstruktivistický designový styl techniky, jako je prolamovaná dekonstrukce a vrstvené drapování, aby se dosáhlo jedinečných vizuálních efektů a vytvořilo se osobité nošení.
